ART OD STŘÍBRNÝCH RUD

Junioršampion ČR, čekatel šampiona práce ČR, šampiona ČR CHOVNÝ PES

Archiv článků

2007

Můj život duben-červenec 2007


Tady si můžete přečíst. co se dělo ode dne mého narození až po můj skoro čtvrtý měsíc...:)

 Ahoj, já se jmenuji Art (celým jménem Art Od Stříbrných Rud). Narodil jsem se 17.4.2007 spolu s devíti dalšími sourozenci mamince Akiře a tatínkovi Raidovi v Kaňku u Kutné Hory. Když mi bylo pět týdnů, přijela se na nás podívat jedna rodina ze Slaného, a jak jsem se dozvěděl později, zalíbil jsem se své nové majitelce hned na první pohled. A tak zatímco jsem si doma hrál se svými sourozenci a se štěňaty zlatého retrívra, které se narodily ve stejné rodině týden po nás, ve Slaném probíhaly přípravy na můj příchod.

Zlomový den nastal 28.6.2007, kdy jsem se stěhoval. Rozloučil jsem se se sourozenci, mamkou a tetou Carry, zlatou retrívřicí a vyrazli jsme. Nejprve jsem měl trochu strach, ale pak se ukázalo, že ta pohybující se vrnící věc mi neublíží, a navíc se dá pěkně kousat, a tak jsem se přestal bát.

 Po příjezdu do nového domova jsem se byl vyčůrat a pak, znavený z cesty, jsem usnul málem za chůze. Když panička viděla, jak jsem unavený, ukázala mi, kde mám pelíšek a já spokojeně usnul. Prvních několik nocí jsem svou paní budil uprostřed noci, když jsem potřeboval ven. Naštěstí spala u mě, a tak k ní stačilo dojít a drknout čumáčkem. Teď už jsem starší a spím sám, a když náhodou potřebuji v noci ven, tak si štěknu. Haf!!

 Ale neměl jsem doma jen idilku. Nejhorší asi bylo, když jsme jeli k veterináři. Je to moc milý pán. Alespoň to jsem si myslel, než mi něco píchnul za krk. Moje panička mi později vysvětlila, že mě čipoval, a tak jsem mu odpustil. Pak už mě jen zběžně prohlédl a jeli jsme zase domů.

 Také mám ve svém novém domově spoustu kamarádů. Velšteriéra Atose, šeltii Arese, bišonka Bena a grifonka Rexe. Pak mám ještě pár přátel, ale k těm jezdíme jenom jednou za čas na návštěvu. Je to kříženec labradora se švýcarským ovčákem Zuzanka a kříženec německého ovčáka Ron. A málem bych zapomněl. Začali jsme s paničkou chodit na cvičiště a tak budu mít ještě víc přátel.

 Zatím svou paničku ještě dost zlobím, ale snažím se polepšit (teď se směje a říká mi, že si toho ještě nevšimla...). Když toto píšu, je mi15 týdnů a tak mám snad na nějaké ty neplechy ještě právo, ne? Mno, radši toto téma opustím...

 Brzy pojedeme s celou rodinou na Moravu a poté na Slovensko. Trochu se bojím, ale zároveň se těším, že zažiju nějaké dobrodrožství. Už musím jít, je moc hodin a já jsem po poslední procházce tááák unavený.

 

 

 

 

Morava, Slovensko - srpen 07


Moje první daleká cesta a první cesta do zahraničí...

 Dne 8.8.2007 jsme brzy ráno nasedli do auta a vyrazili na Moravu. Před cestou jsem nedostal najíst, prý abych se nepoblinkal a tak jsem měl cestou celkem hlad. Abych se nenudil, vzala mi panička dovnitř uzlík a kousací kostičku.  Cesta byla dlouhá, a tak jsem usoudil, že nejmoudřejší bude, když vyspinkám. Panička byla ráda, že nezlobím, a tak mně chválila když jsme dorazili na místo a mě se to moc líbilo.

 Cesta byla dlouhatánská, ale nakonec jsme se dočkali a dorazili do Horních Bojanovic, kde jsme měli přespávat ve sklípku. Těšil jsme se. že si ochutnám nějaké víno, ale žádné tam nebylo...majitelé z toho udělali rekreační chatu a vínečko si odstěhovali:(. Protože tam byli schody, panička mně musela nosit jak nahoru, tak i dolů. Netrvalo dlouho apřišel jsem na dobrou hru: panička mně chce snést, tak se k ní přiblížím a pak, když mně chce vzít do náruče, ustoupím, začnu na ní štěkat a pak uteču. Hrozně mě to bavilo, ale paničku asi moc ne, protože se na mně pak mračila. To nechápu....

 Na Moravě jsme se zdrželi do pátku, kdy jsme jeli na Slovensko. Cestou jsme se stavili na místě, kde kdysi stávala Velkomoravská říše. Byly tam velké louky a lesík, tak jsem se tam pořádně proběhl. Také tam tekla řeka, a tak jsem hned musel vyzkoušet, jakou má teplotu :). Pak jsme pokračovali na Slovensko.

 Cestou jsme se ještě stavovali na rozhledně, na kterou já nemohl, tak se mnou paniččin tatínek čekal dole. Pod rozhlednou byla salaš, kterou jsme také navštívili. Tak mě panička mohla pustit, tak jsem se pořádně proběhl. Navíc tam měli pejska, se kterým jsem si tam mohl hrát. Ještě tam měli králíčky, ale ti si se mnou hrát nechtěli :(. Pak tam byli ovce a kozy, ale těch jsem se bál. A pak už jsme pokračovali v cestě...

 Dorazili jsme na místo. Bydleli jsme nedaleko Nového Mesta nad Váhom v obci Modrová, v hotelu Horec. Bylo to tam náááádherné. Všude okolo byly lesy a hory. S paničkou jsme pokaždé šli do lesa, kde jsem pořád čmuchal.

 V sobotu byla svatba. Panička mě pěkně učesala, abych prý byl fešák, pak jsme chvilku čekali, a protože bylo na svatbě hodně lidí, jelo se do kostela autobusem (tedy až na něvěstu a ženicha. Ti jeli auty, jak mi panička vysvětlila). Já musel s paničkou čekat před kostelem, ale to mi nevadilo. Nevěstu jsem poprvé uviděl před kostelem...Měla tak krásné šaty...úplně jsem cítil, jak by ta látka chutnala na jazyku...

 Svatební hostina se konala v našem hotelu. Já musel být zavřený v pokoji, ale mě to nevadilo, protože jsem byl unavený, a navíc mě panička chodila často kontrolovat, a brala mě ven, abych se mohl vyčůrat.

 V neděli jsem se s paničkou, její sestrou a prarodiči vracel domů. Skoro celou cestu jsem prospal, a po příjezdu domů mě panička chválila, jak jsem byl hodný...

 

 

 

 

Srpen 2007


Tak takhle jsem se měl v srpnu

 Tento měsíc jsem nyl s paničkou a její rodinou na Moravě a poté na Slovensku ( více na Morava, Slovensko). Líbilo se mi tam.

 Jinak jsem byl většinu času doma. Jistě, chodíme s paničkou na cvičák, ale když jsme tam byli, tak se to zrovna nekonalo. Bylo mi to líto, protže jsem už dlouho neviděl své kamarády. taky jsme se byli podívat na Roníka. Moc jsme si spolu pohráli.

 Ale teď panička vymyslela něco suprovýho...pojedeme na retrívří výcvikový tábor!! Už se moc těším. Říkala mi, co všechno se tam bude dělat, a ža tam bude spoustu zábavy.

 Určitě nezapomenu napsat příspěvek a snad budou i fotečky...:)

 

 

 

 

Výcvikový tábor retrívrů, lázně Bělohrad (08/07)


 Panička usoudila, že moc neposlouchám, tak jsme se vydali na výcvikový tábor...Konal se v lázních Bělohrad a naučil jsem se tam soustu nových věcí, nebo věci, které mi předtím moc nešly. Bohužel nemáme fotky, protože paniččin foťák je rozbitý...

 Odjížděli jsme ve středu 29.8.2007 brzo ráno. Panička mě ještě vzala ven, abych po cestě nezlobil, a pak už přijeli její prarodiče, aby nás odvezli. Trochu jsme se bál. Panička mě pořád hladila, a říkala mi, jak to tam bude super, ale po poravdě jsem jí moc nevěřil.

 Když jsme dorazili na místo, bylo už tak pár pejsků. Samí labradoři. Dva dospělí psi a jedno štěně. Chtěl jsem se hned kamarádit a ostatní pejsci taky, tak nás páníčci nechali se očuchat.

 No a pak už to šlo ráz na ráz. Přijela spousta psů, mezi nimi několik zalťáků, flatů a dokonce jeden kanadský retrívr. Tolik psů pohromadě jsem dosud neviděl. Trochu jsem z toho dostal strach, a tak jsem se zprvu držel stranou.

 Vedle nás se ubytovali manželé z Ostravy, kteří měli labradora Dennyho. Byl o několik týdnů starší než já, ale tam to byl snad můj nejlepší kámoš. Vyváděli jsme spolu lumpárny, kousali se, zlobili a hráli si. Taky tam byla Brook, což je jedna z blondýn, kterou znám ze starého domova. Tak jsme spolu všichni dováděli, a to se mi moc líbilo.

 Ovšem také jsem musel poslouchat. Učil jsem se aportovat dummíka, ale pořád nechápu, proč ho mám pak nosit paničce? Vždyť je o moc lepší někde se svalit a kousat si ho, ne? Ovšem panička si to zřejmě nemyslela, tak jsem pak při aportování byl vždy na vodítku. Také jsem se učil chůzi u nohy a povelu "ke mně", který mi taky moc nešel.

 Aportovali jsme i z vody, což mě ohromně baví. Dokonce jsem i paničce aport přinesl, i když se mi moc nechtělo.

 Odjížděli jsme 1.9.2007. Všichni kamarádi už byli pryč, a já byl smutný, že si nemám s kým hrát. Ale pak přijel paniččin děda a odvezl nás. Cestou jsme se ještě stavili v Mladé Boleslavi, kde jsem se opět viděl se svým bývalým páníčkem a jeho sestrou. Panička dostala, od pana chovatele jak mu říka, srnčí nohu a přenosnou mističku. A pak jsme pokračovali v cestě domů. V autě jsem spal, protože mě přeci jen to hraní s tolika pejsky vyčerpalo...

 

Mikulášská, Neuměřice


    Bylo krásná nedělní ráno, když jsme jeli s paničkou na mikulášskou do Neuměřic, kde normálně probíhá výcvik. Sešlo se tam hodně pejsků. Labíci, goldeni a já jako zástupce flatů. Rozárka hárala, proto tam být nemohla.

    Pejsci byli ruzného stáří. Od malého dvouněsíčního štěněte, až po ostřílené aportéry. Měli jsme několik soutěží. Protože nás bylo dost, rozdělili jsme se na dvě skupiny. Já byl v té první. Náš první úkol byl jít paničce u nohy, ta nesla vajíčko na lžičce, a šli jsme slalom, jako bývá v agility. To nám docela šlo. Na konci slalomu nás čekal aport. Na zemi leželo několik pohozených plyšáků, a my měli přinést toho největšího...zeleného zajíce. Panička mě pustila, já se rozzeběhl a chtěl odnést všechny. A teď začalo samý ne, ne Arte, toho ne....Áno, tak je dobře....néééé Arte...tak mě to naštvalo, že jsme si řekl, ať si tam panička dojde sama a odešel jsem za kamarády. Panička pro plyšáka došla, zavolala mě a absolvovali jsme cestu nazpátek, aniž by nám vajíčko spadlo. Náš tým se umístil jako druhý.

    Druhý úkol byl vždy pro tři pejsky ze skupinky. Měli donést čtyři plašáky. Já vzhledem ke svému aportování jsem se neúčastnil. Tuto disciplínu naše družstvo vyhrálo...

    Pak už byla jen tombola, kde páníčci taky vyhráli nějakou cenu, a opékání buřtů. My psi jsme mezitím lítali, všechno očichávali, loudili a čekali, co komu kde spadne.¨

    No a byl konec. Už cestou autem jsem usínal, a když jsme dojeli domů, lehnul jsem si, a nachvíli dal pánikům pokoj :)
Žádné komentáře
 
Také byste se rádi pochlubili svým miláčkem, ale nemáte čas se o stránky starat, nebo to neumíte? Napište a já vám stránky ráda založím a popř. budu i pokračovat v jejich tvorbě.